▼ Aktuality
- Výstava bude otevřena bez vernisáže
- Projekt Úsměv založili studentky a studenti pražského Anglického gymnázia s cílem získávat finanční prostředky na individuální vzdělávací projekty pro dětí z dětského domova v Dolních Počernicích. Není to první dobročinná akce, kterou studenti pořádají. Vždy se jim podaří získat desítky tisíc korun pro svěřence domova na různé aktivity ať vzdělávací nebo mimoškolní.
Studenti z Anglického gymnázia pořádají fotografickou výstavu spojenou s aukcí již po několikáté. Výstavě předcházely fotografické dílny s dětmi z dětského domova, jež vedli profesionální fotografové. Vybrané fotografie pořízené v těchto dílnách pak byly vytištěny, zarámovány a nyní jsou k vidění na výstavě
trasa závodu:
Vzpomínky se vracejí
Sedím na letišti v Santiagu a čekám na odlet svého letadla, k němuž dojde za skoro jedenáct hodin.
Jako člověk v těchto ohledech nezkušený, trpím nejistotou, zda jsem při koupi letenky udělal vše správně a jestli si svou neznalostí nezpůsobím nějaké problémy s odletem.
Zaplatil jsem za letenku do Prahy přes Barcelonu, ale ještě mi ji nechtějí vydat a v ruce mám jen papír z tiskárny, na němž jsou pouhé dva údaje, čas odletu a suma, kterou jsem zaplatil.
Zneklidňuje mě skutečnost, že tenhle kus papíru není opatřen razítkem ani podpisem…
„Proč jsem si neřekl o nějakou stvrzenku,“ říkám si, ale asi za to může má nedokonalá španělština, díky níž se vždy při hovoru omezím na to hlavní a pak jsem přívalem slov na tolik zaskočen, že až se zpožděním zjistím, co ještě jsem měl zařídit.
Sedím tu, u sklenice piva a u prosklené stěny, kterou pozoruji dění na ploše nevelkého letiště…
Se zvolna plynoucím časem, pomalu přicházejí vzpomínky na den, kdy to vše začalo.
Znovu jsem si vzpomněl, jak jsem se jednoho slunečného rána dostal do horského městečka Saint Jean Pied de Port…
Dovolujeme si vás pozvat na výstavu fotografií Kláry Krátké a Šárky Klímové s názvem “Vnitřní světy”.
Vernisáž výstavy se bude konat dne 6.2.2019 v 18:30 v Galerii Kayna.
Za Chýňskou ops – Občané, Přátelé, Sousedé
organizátora výstavy
Alexandra Netrefová
▼ Právě proběhlo
Milí občané Chýně i další příznivci!
Zveme vás na tradiční Chýňský masopust!
Připravte si masky, dobrou náladu , chuť se bavit, zpívat a tančit!
Těší se na vás organizátor
Chýňská ops – ObčanéPřáteléSousedé
Gloria in excelsis Deo | 24.12.2018 10:30 | Nádvoří nové školy, Chýně
KRÁSNÁ KLÁRA – ASONANCE V JENČI
(8. listopadu 2018, s podporou OÚ Jeneč a OÚ Chýně pořádala Chýňská o.p.s. ObčanéPřáteléSousedé)
Asonance je svébytný druh rýmu, dříve říkalo se též nedokonalý rým. To, proč si ho folk-rocková skupina, která vystoupila 8. listopadu 2018 v Jenečské sokolovně, zvolila za svůj název, si můžeme pouze domýšlet: tento způsob veršování objevoval se dříve především u – v dobrém slova smyslu – nepoučených, prostých veršotepců, v lidové písni a v lidové poezii. Pravděpodobně úzký vztah k nim, ke specifické formě v podobě především keltských, staroirských a skotských balad a romancí, možná mohl by tím důvodem být.
Současné nástrojové obsazení skupiny se ustálilo na kytarách (včetně některých jejich historických forem), houslích, klávesách, flétnách a rytmice – bicí, basová kytara, též irský tradiční buben bodhrán nebo, opět melodii nesoucí, irské loketní dudy. A pak je tu zpěv. Báječně zpívají všichni, sólový kombinuje se v refrénech s vícehlasým, ženské a mužské hlasy se někdy prolínají a jindy spojují v souzvuk téměř chorálový, nad ním vznášejí se andělské tóny jiskřivých ženských sól. Skladby jsou písňovou formou vyprávěné příběhy. Nesmírně jímavé, působivé romantické obrazy tragických situací a událostí, lásek až za hrob, rytířských klání, v kulisách tvrdé a ponuré krajiny nejsevernějších končin Starého světa:
Mrazivý vítr zasténá na hradbách západních, studený déšť je omývá a dolů stéká z nich.
Tam dívka k bráně přichází, déšť promáčí jí šat, své dítě svírá v náručí a roztřásá ji chlad.
………………………………….
Běžel jak smyslů zbavený, vyhlížel ze všech bran. Vrať se, má lásko jediná, on křičel do všech stran.
A pak ji spatřil schoulenou, chatrný plášť ji kryl, z vychladlých rtů už zmizel dech, a synek mrtvý byl…
Jak nezačít nenávidět proradnou matku, která zapomněla, že její syn z malého chlapce vyrostl už dávno v lorda Gregoryho a z žárlivé zloby způsobila smrt jeho milé i jejich dítěte…
Klasické balady mají stále největší podíl na koncertech Asonance, poměrně často se ale v současném repertoáru objevují i skladby blízké moravské lidové písni, která má též svoji výraznou tragickou notu (Oral Janko), a skladby s křesťanskou tématikou (Tesař z Nazareta, Za údolím). Ojedinělou písní je Krásná Klára, jejíž původ nelze vidět jinde, než v láskyplném, živém vztahu dvou zamilovaných. V sólu ji interpretuje Klára McMahon, která jako vpravdě obdivu hodná éterická bytost zlehýnka se vznáší mezi ostatními, subtilní dívka, jejíž zpěv a hra na flétny a irské píšťaly dojímají od prvního okamžiku, od prvního tónu:
Jen bloudíš světem neznámým a hledáš lásku, sám a nesmělý a jsi tak trochu zvláštní, vím
…………………………………..
Ztrácíš čas tím hledáním, jsem opravdová, nejsem stín, vidíš, vždyť jsem to já, jsem tvá Klára
-pk-
Foto archiv Asonance
Vernisáž 100 let republiky | 24.10.2018 18°° | Galerie Kayna, Chýně
Koncert Asonance | 8.11.2018 19:30 | Jeneč – Sokolovna
FOLK-ROCKOVÁ SKUPINA ASONANCE SE SPECIALIZUJE NA SKOTSKOU A IRSKOU LIDOVOU HUDBU
Repertoár: Skotské a irské lidové balady, lyrické písně, milostné písně, námořnické písně, irské a skotské lidové melodie v instrumentálním provedení (jig, reel, hornpipe, air apod.), v širším kontextu jakékoli písně a skladby britské lidové tradice.
2017
První část roku zaplňují tradiční koncerty (Gong, Mlejn, Městská knihovna), ale také některé nové destinace (Klub Slavie v Českých Budějovicích). Skupina postupně představuje novinky sezóny, kterých přibývá pomalu, ale jistě. A až jich bude víc než nějakých 10 či 12, určitě se zase ponoří do nahríávacího studia. 27. května vstupuje ve stav manželský Klára Lašťovičková, které se přijetím nového příjmení McMahon daří významně snížit počet interpunkčních znamének ve svém jméně.
Drakiáda v Chýni | 7.10.2018 15°° | Chýně, Višňovka – u ohniště
Za Radošem Cvrčkem (13.4. 1944 –27.8. 2018)
Letos je tomu jedenáct let, kdy výstavou plastik Radoše Cvrčka zahájila svoji
činnost Galerie Kayna , která od té doby zdobí výstavami zasedací síň obecního
úřadu v Chýni.
Stalo se tak ve středu 25.dubna 2007. Byl to pro nás i velkou část obce
ojedinělý zážitek, vzdát touto první výstavou hold autorovi, který se svou
rodinou skromně žil a pracoval v sochařském ateliéru v hloubi zahrady domu na
Hlavní ulici a spojil svůj život s Chýní. Vnímali jsme tak – my poprvé a
v naprostém úžasu – šíři jeho sochařské tvorby, materiálovou (dřevo, keramika,
cínové odlitky na ztracenou formu) i tematickou (náboženské motivy, žena,
láska…). Jeho dílo bylo pro nás zjevením plným víry, lásky a nelze opominout i
onen třetí atribut – naděje.
Milí Cvrčkovi, kteří jste věnovali Radošovi tolik péče v jeho dlouhé nemoci. On
se na Vás nyní dívá vděčně shůry a víra, naděje a láska, které rozdával v sochách
za svého života, zůstávají trvale přítomny s Vámi. Snad alespoň trochu i s námi
sousedy a přáteli, kteří jsme ho měli rádi a moc si ho vážili.
Jsme s Vámi.
V Chýni 31. srpna 2018
Festiválek v Chýni | 21.7.2018 15°° | Rybník Strahovák
Chýňská pětka | 16.6.2018 8:00 | Rybník Strahovák
Festiválek v Chýni | 21.7.2018 15°°-23°° | Rybník Strahovák
Vernisáž výstavy Peter Schmied der Ältere: Cesta je zázrak | Galerie Kayna | 25.4.2018 18:00
Výstava Jano Rečo – Obrázky
Omluva:
Vzhledem k prosbě pana Radima Šislera, který spravuje odkaz svého otce, o posunutí data výstavy Rozrod rodu Šislerů, jsme museli tuto výstavu v březnovém termínu zrušit. Výstava probíhající Jano Rečo OBRÁZKY je tím pádem prodloužena.
Jana znám téměř celé půlstoletí. Totiž znám. Znám a neznám.
Poprvé jsem se s ním setkal na výstavě jeho fotografií v Praze v galerii Újezd, pod Petřínem. Nedlouho předtím absolvoval pražskou FAMU u profesora Jána Šmoka, který tam založil školu fotografie a přes nepřízeň doby na ní vytvořil nesmírně tvůrčí a svobodné klima. Jano v té době byl již známý svými fotografickými cykly z prostředí režimních odkládacích ústavů pro přestárlé a zdravotně postižené. To se tehdy nesmělo, nebo alespoň nemělo, tam fotografovat. Kupodivu, tato výstava byla monotématická a jakoby nebyla o lidech. Na fotografiích byla křehká grafika a smutná krása jabloňových větviček podél silnic v zimě. Jemné síťoví a sem tam scvrklé jablíčko. Tu blízkost s jeho cykly o potřebných lidech jsem pochopil až později.
Pak jsem se s ním dlouho nesetkal. Až z ničeho nic v hospodě V Zátiší, jak my štamgasti říkáme na Hájku nebo u Hamouzů. Od té doby se tam vídáme téměř pravidelně a podle toho, jak bylo, buď mlčíme, nebo probereme všechno možné a semeleme páté přes deváté. O jeho tvůrčí nezávislosti, o lásce k Japonsku, o dálkových výpravách na kole, o životě… O té době je Janův soubor fotografií My z hospody Zátiší v šestém roce třetího tisíciletí, vystavený v tehdy již existující galerii Kayna (2009), který Jano o něco později uspořádal do knížky My z hospody V Hájku (2012).
Před časem přišel Jano s tím: víš, budu mít sedmdesátiny, nemohl bych v Kayně udělat výstavku? Všichni na Hájku jsme se tím nadchli. Jasně, super, a jaký fotky to budou? To nebudou fotky, jsou to obrázky. Překvapení, to je slabé slovo. Malované nebo kreslené obrázky ještě nikdo z nás od Jana neviděl. Petr Zeman, na svém místě mezi piánem a pípou jako vždy, pravil: Já ti je zahraju, ty tvý obrázky, ale vidět je nechci, až tam. A tak jsme se všichni nemohli dočkat vernisáže.
Maloformátové kresby, pečlivě zapaspartované a zarámované do tenkých bílých dřevěných lišt, křehké a subtilní jako pole s vlčími máky, chvějivé jako trávy u moře nebo v japonských horách, jako chuchvalce mlhy časně ráno nebo tetelící se vzduch za horka. Jako něžný středobod.
Jako jemné síťoví, jako vlášení jabloňových větviček v zimě…
Petr Zeman, schoulený na židli v koutku, hrál poprvé a naposledy takto obrázky, které nikdy předtím neviděl. Naplnil jimi prostor, byly všude, a doznívaly v dálce a v čase tajemnými, laskavými, melancholickými echy…
Půjdete-li kolem Obecního úřadu v Chýni, zastavte se na chvíli a vyjděte do patra podívat se na Obrázky Jana Reča. Je možné, že něco z těch dozvuků ještě zaslechnete.
pk
fotografie autora:
Věra Kovářová uvádí vernisáž výstavy:
Masopust 2018
Než začneme se veseliti, pár slov chci tu říci, Masopust náš má už číslo jedenáctky zvící.
Jedenáct let – výročí, až se hlava ZATOČÍ!
Leckteří frkačky i masky malují a šijí, i ostatní se činí, nečekají, hned i oni pomáhají.
Je to dobré pro nás, pro lidi, ač to každý nevidí, bavte se a veselte se, po jedenácté vám přeje nýně
Pronobus z rozesmáté Chýně.
Jedenáctý masopust v Chýni.
Byl stejný a přesto byl zase jiný. Stejný režií a průběhem, pozor, stejný ale vlastně ne – podobný, a to je jiná káva. Jiný některými novými maškarami a také lidmi novými, kteří možná před rokem ještě ani nevěděli, kde Chýně je a nyní se stali Chýňáky.
A šlo se z Višňovky kol Horáků, kde jako každý rok ku potěše všech pan Karel Horák se svými sehráli báječné představení, dál do Okružní, kde tančilo Bidlo s Motovidlem, pak k Fouskům, kde po roční pauze zase vonělo to čerstvými uzenkami. Zahrada bowlingu, krví kobyly již notně prosáklá, byla opět svědkem popravy, ale i zázračného vzkříšení. Byla sobota 27. ledna a „zpravodajci“ sdělovali panu Pronobusovi, medvědovi, Baštěnce a celému průvodu, co a jak děje se v presidetské volbě. Někteří tesknili, někteří ne. Všichni šli pak spolem posedět do bowlingu, byť bylo tam prý letos rozruchu a tartasu přec jenom o trochu méně.
Tak za rok už to bude tucet. Uvidíme, jak napřesrok budeme se veseliti.
Však nová a zářivá škola se cení, vpravdě je nádherná, hoax to není
Kobyla miluje náš zdejší kálek, k „me too“ se přidala (kdos sáh´ jí na zadek)
Dialog dobrý je a když je nuda, něco se vymyslí, fake news se přidá.
Pro tu tvou prolhanost nelze ti žíti, uvolni místo, hle, jiným ať svítí.
Prásk!!!!!!
Ach kobylko, kobylo, probuď se nemůž spáti.
Vždyť bez tebe by nic nebylo, do díla, musíš vstáti!
pk
Khantengri. Vernisáž výstavy s autorovým promítáním a vyprávěním proběhla v galerii Kayna 3. října. Výstava potrvá do konce měsíce
foto: Vladimír Kropáč
4. září byla otevřena nová chýňská škola. Oslavy byly velkolepé, naše o.p.s. se na nich podílela svojí “expozicí” v budově nové školy. Večer se na piazzetě školy odehrál koncert kapely Irish Dew (Dobrohošť), která bude naším hostem též v listopadu v rámci podzimního cyklu koncertů v jenečské sokolovně.
foto: Petr Kovář
Stál za to.DUŠAN nebyl u rybníčku Strahovák tak úplně JAKODOMA, ale přesto byl posluchači přijat vlídně. Vittorio Ricco se sice zlobil, on že je Cat in Black, v černém přiléhavém koženém dresu hrál všechny rock – bluesové pecky Dylanem počínaje a Knockin´ on the Heaven´s Door od Guns N´ Roses (u nás neopakovatelně Petr Kalandra: Nebeská brána), Joe´s Memory Band si pamatoval opravdu hodně, Filip Zoubek ukázal skvělé bluesové cítění i podání (teď si nejsem jistý, zda tesknou píseň Gun´s N´ Roses nezpíval on), pochlapili se i P.Š.T. Trio, kteří poněkud přitvrdili (přidali rytmiku, jsou teď jediným triem, hrajícím v pěti) a zahráli známé, ale i nové autorské věci Pavla Švarce. No a nakonec skutečně přišel vrchol večera – Jamie Marshall. Zcela osobitý zpěv i skvělá kytara, podpořené prací s looperem (smyčkovačem), znělo to úžasně, jako celá kapela.Díky nadšení a nasazení přátel (především Pavla Švarce) se podařilo něco, co přesáhlo Chýni a nasadilo laťku hodně vysoko.Báječné odpoledne s hudbou a koloběžením (www.kolobezim.cz), báječný pohodový večer.-pk-P.S.: Velkým úspěchem skončila i charitativní část večera. Na dobrovolném vstupném se vybralo téměř 14.000 Kč pro dvě potřebné chýňské děti, dva andělské obrázky dětí z hostivického Klokánku byly vydraženy za nezanedbatelné peníze (6.000 + 7.000 Kč) ve prospěch tohoto zařízení.
foto: Martina Švarcová, Petr Kovář, Mirek Netrefa
Koncert “The Hot Club de Hajek” v Hájku
foto: Mirek Netrefa
“Chýňská pětka”, běžecké dopoledne pro celou rodinu, organizované Běžeckým klubem Chýně a naší o.p.s., tentokrát ve spolupráci s TJ Sokol Unhošť jako součást jeho běžeckého poháru.
Výstava v galerii Kayna, nazvaná Prostor humanity (autentické fotografie Jindřicha Štreita z 80. tých let)
V PROSTORU HUMANITY
VNITŘNÍ EXPRESIVITA FOTOGRAFIÍ JINDŘICHA ŠTREITA
Soubor originálních fotografií z let 1980 – 1989 na fotografickém papíře „dokument“
1. Kořeny vystavovaného souboru
Osmdesátá léta minulého století byla doba, kdy již Jindřich Štreit byl v okruhu tehdejšího nekonformního umění znám dvojím způsobem. Jako autor syrových fotografií ze života lidí a kraje, který důvěrně znal, protože mu byl domovem, ze Sovince a okolí, z Rýmařovska, ze „zapomenutého“ a drsného kraje podhůří Nízkého Jeseníku. Paralelně působil v tomto kraji jako fotograf, ale také jako učitel a osvětový pracovník, později jako organizátor výstav a prezentací nekonformních výtvarníků a kulturních alternativců nadregionálního významu, protože Sovinec se v té době stal mekkou setkávání, přátelských konfrontací a společných vystoupení Čechů, Moravanů a Slováků. Hledáme-li srovnání s českým prostředím, lze zmínit podobnost s Hrádečkem a rolí Václava Havla v tehdejší neoficiální české kultuře. J.Š. se sice nepohyboval v disentu, jak ho známe z Čech, nebyl ani filosofujícím dramatikem s politickými ambicemi, ale jeho přesvědčení a víra v pravdivou kulturu ho vedly k účasti na alternativních výstavách, mimo jiné i v Praze, a jejich pořádání na Sovinci. V té době, v polovině 80.tých let, měl již za sebou nekolikaměsíční pobyt ve vazbě pro „hanobení prezidenta republiky“, měl zakázáno fotografovat „veřejně“, ale paradoxně, po suspendování ze školství, mohl a musel fotografovat v novém zaměstnání „nástěnkáře“ na Státním statku Ryžoviště.
2. Místní a časový kontext vzniku fotografií
Patrně jako dnes si archivujeme fotografie digitálně jako soubor v počítači, tehdy používal J.Š. způsob archivace stejný, jako většina fotografů, pracujících s analogovým přístrojem. Zakládal „zásobníky“ negativů, pro které každou stránku kontaktně zkopíroval do pozitivu 1:1, navíc ale pořizoval z již vybraných záběrů kopie A4 nebo A3 na dokumentním papíře, se kterými dále pracoval a z nichž dále vybíral. Původně tedy tyto kopie, domnívám se, nebyly určeny k vystavování. Pocházejí z let 1980 – 89, zřejmě nejmladší z nich je z listopadu 1989, kdy muž obrácený k objektivu zády, patrně funkcionář KSČ, stojí jakoby „sám a opovrhovaný“ před zástupem obyčejných lidí, kteří se v té době tak často se objevovali v hledáčku Štreitova fotoaparátu, s vlajkou v národních barvách v rukou.
3. Vznik tohoto výběru
Když nám autor umožnil projít část jeho pracovních souborů na dokumentu, hledali jsme záběry, které by byly charakteristické svým vnitřním napětím, svojí skrytou dramatičností, v souladu s naší
„teorií“ o expresivním vnitřním kontextu velké části fotografického díla J.Š. Nevím, zda jsme vybrali dobře, vlastnosti, o kterých se pokusím dále mluvit, lze nalézt ve Štreitových fotografiích patrně vždy, z hlediska pojetí souboru ale má svůj význam, že soubor nevznikl na tématickou objednávku včetně autorského výběru, ale až druhotně, ex post, dle výběru našeho, jistě jako průkaz obrazového mistrovství autora, ale také jako podpůrný materiál k některým našim argumentům. Snad nám to autor odpustí.
4. Kompozice a světlo fotografií J.Š.
Těžko jednoznačně popsat rozdíly mezi fotografií uměleckou a „obyčejnou“. A to i u fotografií aranžovaných – vždyť do kterého chlívku zařadit Sudkovy fotografe zarosených oken či zátiší, nalézaných jím v uspořádaném chaosu jeho ateliéru. V kategorii tzv. „dokumentu“ je to ještě těžší. Dokument je dokument a basta, řeklo by se. Ale není tomu tak. Má-li dokumentární fotografie přesahy obsahové i vizuální, je víc než prvoplánovým sdělením o události, je obrazem, který má svoji výtvarnou i filosofickou přesvědčivost. Je „uměním“. A takové jsou fotografie J.Š.
Kompoziční hodnota jeho fotografických obrazů vychází z hluboké zkušenosti a z intuitivní schopnosti zvolit správný okamžik expozice (a také pak vybírat, vyřazovat a zase vybírat), někde vzadu za tím je jistě i znalost kompozičních principů, jak je formuluje teorie.
Světelná podmanivost fotografií vychází z přirozených podmínek a okolností, existujících v okamžiku fotografování. J.Š. přesto, že často fotografuje v extrémně špatných světelných podmínkách, v přítmí a šeru spoře osvětlených interiérů, nikdy nepoužívá fleš, záběry nepřisvětluje. Dívá-li se z vnitřního prostoru oknem ven, ukazuje to, co uvnitř tone v šeru i to, co venku je zalito světlem.
5. Teorie vnitřní expresivity, prostor humanity
Člověk na Štreitových fotografiích
J.Š. je fotograf člověka. Jeho fotografie jsou dokumentární v tom smyslu, že objekty záběrů jsou na nich takoví, jací právě jsou, ať ve smyslu situace, oblečení a aktuální vizáže, tak kontextu prostředí. Místo, ono zmiňované fyzické prostředí, je zásadně důležité pro uchopení a porozumění fotografiím, ale nikdy nedominuje jako hlavní téma. Hlavní je vždy člověk, ať už v akci, nebo zklidněný, odpočívající nebo bez patosu hledící na fotografa. To, že J.Š. fotografuje lidi prosté, obyčejné, „chudé duchem“ dalo by se říci, potřebné, není výsledek nějaké racionální konstrukce a taktiky autorovy. Je to pro J.Š. samozřejmé jako dýchání. Je to jeho přirozenost, jeho způsob komunikace. Když se v listopadu 1989 změnil režim a J.Š. zaplál na fotografickém nebi jako do té doby potlačovaná hvězda první velikosti, zdálo se, že bude těžko hledat prostředí pro svou práci, protože syrový severomoravský venkov, tak jak ho dosud fotografoval po řadu let, začal se měnit. Ale potřebné, ty, kteří žijí na okraji společnosti, generuje každá společenská perioda a každý režim a každý světakraj. Kroky J.Š. vedly, vedou a vždy povedou k nim. Doma i kdekoli na světě.
Co na fotografiích vidíme a co na nich vidět nemůžeme
Všude nalézá lidi rozdílné etnicky, barvou pleti, ale blízké si svými vlastnostmi a osudy. Tvrdě pracující, šťastné i nešťastné, statečné i zbabělé, i ztracené a poražené, ponížené. Ať jsou kdokoli, vždy se k nim tiše blíží s laskavostí a empatií, jako jeden z nich. Na jeho fotografiích není nikdy místo pro vulgární interpretaci lidského příběhu, pro prvoplánovou erotiku, sprostotu nebo zesměšnění lidského rodu. Na jeho fotografiích nejsou všichni lidé krásní, všichni však mají lidskou důstojnost.
Jindřich Štreit – největší současný humanista Evropy
Cituji Jiřího Siostrzonka, kolegy Jindřicha Štreita na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Když jsem je z jeho úst slyšel, necítil jsem euforii. Ono není podstatné, zda je někdo „nej“, to je někdy těžko měřitelné. Ale že život J.Š. je naplněním slova „humanismus“, že tomu tak je, přestože nepíše komplikované duchaplné traktáty, že lidská velikost J.Š. je právě v jeho tichém, trpělivém, oduševnělém přistupování k lidem a hlubokém soucítění s nimi, v laskavé mysli a v laskavém srdci, o tom není pochyb.
Motivy, vnitřní expresivita, prostor humanity
Motiv 1: Schůze a komunistické rituály, volby, soudruzi v nedbalkách.
Kulturní vložka. Žena a dívenka (žena a dcera Štreitova) hrají na zobcové flétny. Na stěně československá a sovětská vlajka jako pozadí pro oficiální portrét G.Husáka. Hospoda zeje prázdnotou, na vyvýšeném pódiu sedí papaláši v počtu šesti, u stolu čtyři „občané“. Tragikomičnost komunistických schůzí a rituálů. J.Š je nefotografoval a priori se záměrem je ironizovat a zesměšnit. Zaznamenával skutečnost, jaká byla. Nelhal. Je to dramatická situace? Není. Spíše mrtvolná, zcela strnulá. Asi šlo o oslavu nějakého výročí. Soudruzi sedí na pódiu u stolu s ubrusem jako kamenné sochy, stejně tak tři staré ženy a jeden muž u stolu bez ubrusu. Nad tím zní zvuk dvou fléten, jediný Husák ze zdi zdá se hledí k hudebnicím. Což ale neskrývají mnohá dramata právě lhostejnost a přetvářka?, možná za tuto a několik podobných fotek šel J.Š. do vězení a nebezpečný nástroj, fotoaparát, byl mu zabaven.
Motiv 2: Schůze a porady, práce, chvíle odpočívání.
Zakaboněné ženy a muži sedí na židlích, hledí před sebe zaraženě, na podlaze mrtvola. Je to figurína, dá se napumpovat šlapáním na gumový polštářek. Čas je opět jakoby zastavený, cikánský už ne chlapec ale ještě ne muž spí.
Motiv 3: Žena.
Na rozrytém pozemku, na hromadě panelů, sedí stará žena v šátku. Kolem ní odpadky, bláto, kamení a staré pneumatiky. Něco drží v levé ruce, hledí na to upřeně. Mobil? Ne, tehdy nic takového nebylo. Je to větvička s květem
V interiéru, který není zdaleka tak prázdný, opírá se o pelest manželské postele žena, hledí do země. Jenom jedno lůžko nese známky toho, že je užíváno. Už se mnou nespí.
Motiv 4: Muž.
Ve dveřích venkovského stavení, na odřeném prahu, stojí zády chlapík. V potištěných trenkách, napnuté svaly, pěsti zatnuté. Je směšný. Však ale i Juraj Višný vyrostl na dědině.
Je to „borec“.
Na zápraží vesnické bytovky s číslem 3 stojí starý muž. Košili nasoukánu do zimních spodků, ruce složené na prsou, upřeně hledí do objektivu. Je v nich všechno. V těch očích.
Motiv 5: Dvojice, rodina. Žena a muž, muž a pes, muž a muž.
Vyprázdněný interiér, stará žena podpírá si těžkou hlavu , vzlyká. Muž stojí vzadu v druhé místnosti, zapaluje si dýmku, odchází?
Na podestě schodiště v bytovce stojí muž, o prsa se mu opírá doga, je větší nežli on. Muž odklání hlavu, v ústech má cigaretu – neblázni, ještě se spálíš, pejsku.
Po úzké okresní silnici, mezi stromy, podél sloupů elektrického vedení, kráčejí žena a muž. Není to vidět, lze jenom tušit, že žena je těhotná. Oba jsou sehnutí velikou tíží. Ona v teplákách, on v pantoflích, před sebou perspektivu cesty, ztrácející se v dálce na horizontu…
Z kusého popsání některých fotografií je zřejmé, že lidské příběhy J.Š. nezobrazuje prvoplánově, v křeči či nezvládnutých emocích. Autor nenahlíží voyerským způsobem intimní okamžiky lidského bytí, jak je to obvyklé na záběrech paparazziů pro bulvár.
Proč tedy mluvíme o expresivitě, proč ono zdůrazňování dramatické podstaty Štreitových obrazů zastaveného času?
Informačních a významových rovin těchto fotografií je více. Nejprve ty info, ano, je to ten a ten odtud a odtud. Ano, pracuje tam a tam a dělá to a to. Žije tak a tak. Pak ale, pokud se zastavíme, začínají na nás působit další plány sdělení. V tuto chvíli již s popisem nevystačíme. Je třeba hledět a mlčet.
Jsme přítomni v prostoru vnitřní dramatiky, vnitřní expresivity, zpřístupněné nám laskavostí Štreitova přístupu. Zde vyjevují se nám radosti i strasti, vnitřní hnutí, konflikty, zmarněné snahy, sny a touhy, lidská velikost skrze malost, odvaha lidská skrze nepřekonatelné strachy, díky láskyplnému pohledu autora.
Jsme v prostoru humanity.
Petr Kovář 20.7.2016
Masopust – Chýně 2017
PF 2017 Chýňská o.p.s. ObčanéPřáteléSousedé
BYLO – NEBYLO, BYL U NÁS HRADIŠŤAN | fotogalerie ►
Hradišťan u nás !
Po náročných přípravách zorganizovala Chýňská o.p.s. – ObčanéPřáteléSousedé koncert Hradišťanu, který svým obsahem předjímal nastávající adventní čas.
Pan Pavlica se svými muzikanty zpíval z duše a do duše všem přítomným, kteří měli to štěstí a mohli se koncertu v sokolovně v Jenči zúčastnit.
V rozjitřené náladě po zdrcujícím 13.listopadu v Paříži nám Hradišťan vlil do srdcí naději a víru, že jsou na světě ještě hodnoty jako láska, příroda, kultura a kultivovanost.
Chýňský pěvecký sbor Chláchol měl tu čest zazpívat si s Hradišťanem čtyři písně – Modlitba za vodu, Kamínek na dlani, Vstávej,haleluja a Sanctus. Toto setkání bylo pro náš sbor velkou inspirací a povzbuzením do dalších písní.
Chýňská o.p.s. – ObčanéPřáteléSousedé děkuje za podporu OÚ Jeneč, kavárně Káva jinak a sponzorům za finanční dary. Bez jejich pomoci by koncert nebyl.
Za Chýňskou o.p.s. – ObčanéPřáteléSousedé
Alexandra Netrefová
SETKÁNÍ
(Koncert Hradišťanu, sokolovna Jeneč, 19.listopadu 2015)
Když ta představa, prosba, touha uspořádat u nás koncert Hradišťanu dostala díky šťastné náhodě konkrétní obrysy, nevěřili jsme svým očím ani uším. Když se díky vstřícnosti obce Jeneč našel i vhodný sál pro takovou produkci, trochu jsme uvěřili.
Když pak přišla ale nabídka, aby chýňský smíšený sbor (to zní hrdě, že) Chláchol s Hradišťanem vystoupil na jednom pódiu, vysvětlovali jsme si to jako omyl.
A přesto to omyl nebyl. Na zkoušce před vystoupením se o nás Jiří Pavlica staral, jako bychom byli jeho „děti“, tedy součást jeho hudebního tělesa. Při vystoupení nás často zmiňoval a ani on, ani žádný jiný člen souboru nedali najevo rozladění z našeho „výkonu“.
Většinu skladeb složil (případně upravil) a aranžoval Jiří Pavlica. Autoři textů jsou různí, ale velmi často, nejčastěji, najdeme mezi nimi jméno básníka, který zemřel v roce 1989, ale skrze Hradišťan (jistě nejen skrze něj) žije stále, Jana Skácela. Proč se Pavlica a Skácel spolu v písních a textech tak dvojjedině sešli? Pomohu si citací z recenze Jiřího Brabce, jiného z autorů textů Pavlicových písní: „Je v jeho poezii jakási tenká melodie slov i motivů, souznící s moravskými lidovkami, jakási touha a láska a stesk po kraji a mizejícím čase a úcta k tradicím a rituálům a rouhání a zbůjný vzdor rovněž…. To, co Pavlica udělal ze Skácelových básní, není folklorismus, ale osobní laskání se s básníkovým slovem, kterému jistě rád za družičky přistrojil trochu moravské poezie a kterému zkomponoval takový hudební doprovod, aby slova lehce tančila a našlapovala. Výsledný tvar střídá zřetelné názvuky lidové písničky a její instrumentaci s postupy z vážné hudby klasické i moderní…“
Byť téměř dvě generace věkově vzdálení jeden druhému, jako autoři se setkávají a rezonují – jeden ve slovech a druhý v hudbě – zcela ojediněle. Tehdy Jiří Pavlica říká: „Muzikant se nesmí posluchači podbízet, musí ho vychovávat. Nejméně ze všeho mě zajímal komerční, podbízivý folklor, který se strefoval do vkusu posluchače. Když někoho masíruju, podbízím se mu, vychovávám si planetu Nováků. A až ji lapnu, udělám z lidí nesvobodné jedince.”
My svoje rozechvělé „vejití“ do písní Hradišťanu začali jsme Kamínkem na dlani, křehkým vyjádřením víry v dobro, naději, byť tolikrát zkoušenou a bitou:
Naděje, malý kamínek, na prázdné dlani zmizel kam
a kdosi oblázkem tím hodil a dohodil až ke hvězdám.
Pro jakou radost a pro jaké štěstí, co zůstalo a co je slíbené,
uhelná noc a bezodkladné ráno, a čirá slza na oddenku dne…
Pak Modlitba za vodu, píseň, která dala by se nazvat ekologickým protestsongem – a pročpak ne, v tom dobrém slova smyslu, neboť její melodie zvoní jako pramínek a v refrénu vzpíná se do chorálu vodopádu nebo gejzíru. Je mementem, napsaným Janem Skácelem v roce 1984, mementem, které je – v posunutém kontextu – bezpochyby platné dnes o to víc. Vždyť voda, mající ve Skácelově básni „rozpuštěné vlasy“, která má v ní i „vlasy rozcuchané“ nebo „popelem posypané“, dnes často padá shůry, hřmí ve svém rmutu a bere s sebou, co se jí postaví do cesty a nebo, v extrému druhém a tak dnes častém – už ani vlasy nemá, není už…
Píseň, kterou Jiří Pavlica složil včetně textu, která má neuvěřitelnou dynamiku a která přináší prostor pro strhující sólo na perkusní bubínky pro klávesistu Josefa, Vstávej, haleluja (Čas), je jinou, překvapivou polohou zvuku a výrazu souboru. A zase, jako ve všech případech ostatních, tvoří ji strhující výkony nejen sólistů souboru.
Až po koncertě vyšlo najevo, že Jiří Pavlica hrál a zpíval s horečkou, na pódium vyrážel z lůžka nemocného, do kterého hned po koncertu zase okamžitě ulehl. Na jeho výkonu, včetně laskavého a vtipného slovního doprovodu, to ale nezanechalo žádnou stopu. Sytý a sametový mezzosoprán Alice Holubové chytal za srdce, stejně jako výkony klávesisty Josefa Fojty (nezapomenutelné sólo na perkuse), Davida Burdy (klarinet, zpěv, úsměvný humor), Romana Gilla (viola), Milana Maliny (cimbál) a Milana Gablase (kontrabas).
Potlesk, radost přítomných z takto společně prožitého času nebraly konce a na úplný závěr, po Sanktus z Vánoční mše Jiřího Pavlicy, zpíval s Hradišťanem celý sál, na hřbitově v Lánech zapěl si snad i TGM.
Ach synku, synku, doma-li jsi…
Je na čase, aby synek přišel domů…
Chýňská o.p.s. ObčanéPřáteléSousedé
PK
